Vyškov - Maroko
Hlavní nabídka:
(Pa)Trolem !
Naše výpravy patrolí letkou nejsou zdaleka jen o cestě do Maroka. Začalo to Ukrajinou, o rok později to byl Kazachstán a teď plánujeme cestu další delší více TADY
O co vůbec jde ?
Stojíme takhle vedle vydechlých Patrolů a zmrzačenýho vozéku po cestě Kazachstánem a pomalu se dostáváme k otázce: „Kam příště?“
V tu chvíli s mapou v ruce nám Afrika připadala jako zajímavá možnost. Sehnat další tři nadšence nakonec nebyl problém, a ačkoli jsme banda pankáčů, shodli jsme se na tom, že by bylo hezké mít alespoň nějakou představu, kam že to vlastně jedeme a co chceme vidět. Itinerář cesty byl nakonec poněkud odvážný – za 21 dní přejet tam a zpátky půlku Evropy a v mezičase projet kolem dokola skoro celé Maroko.
Než vyrazíš II
Koncem srpna začaly samotné přípravy na cestu, které vyvrcholily 2 dny po plánovaném odjezdu. Jistě se ptáte, proč jsme tento problém nezačali řešit třeba už v květnu. Naše odpověď? To by bylo moc lehký a my máme rádi výzvy! Se stejným postojem jsme se dali i do technických upgradů našich vozidel, jako byla zástavba výkonnějších chladičů do polních podmínek a tento rok už snad vodotěsné střešní stany. Ještě jsme vychytali pár mušek, například že červený patrol nechtěl startovat nebo že nafta stříkala do prostoru motorového místo spalovacího a potom konečně, dva a půl dne po plánovaném odjezdu, v pátek 7.9. v 00:30 hod jsme vyrazili na naši cestu.
První kilometry
Cesta na Africký kontinent přes Německo – Francii – Španělsko a dále trajektem z Algercias do Tanger Med. Nebyla tak úplně bez problému. Jako vždy, když patroly po nějaké době oživíme, mají určitou tendenci odporovat. Než jsme tedy dojeli do Německa, tak jsme leželi pod autem dohromady zhruba 10hodin. Za hranicemi přešly patroly do expedičního režimu a přestaly se cukat. Když pomineme drobnosti, zpoždění při odjezdu a píchnutou pneumatiku (doteď jsme defekt v rámci výprav neměli … ani v Kazachstánu ani nikde jinde, až teď na německé dálnici ) dorazili jsme téměř v očekávaném čase na trajekt.
Marocká půda
Cesta trajektem uběhla ve srovnání s těmi dny prosezenými v autě velmi rychle. Když jsme přistáli na marocké půdě, zaparkovali jsme auta za nejbližší kopec hned za městem a šli spát s tím, že ten aha efekt si necháme na ráno. Aha efekt se po probuzení opravdu dostavil. Vždyť jsme, až na jednoho jedince, byli poprvé v životě v Africe! Na denním světle bylo hned vidět, jak jiný svět to oproti Evropě je, jak se změnila krajina, lidé, města, vzduch – prostě úplně jiný genius loci. Hned co jsme se oklepali (přecijen jsme byli zvyklí spát na sedačkách patrola a najednou rovná podlaha ať už ve stanu či v autě) vyrážíme do našeho prvního označeného bodu na marocké mapě.
Chefchouan
Náš první cíl byl Chefchouan, též zvaný Modré město. Je to roztomilé starobylé městečko s úzkými křivými uličkami. Z nějakého zvláštního důvodu (Známo jich je více, ale žádný jistý) je celé centrum natřené na modro – trošku úlet, ale milý.
Byznysmeni
Pouliční byznysmeni, kterých nás za celou dobu potkal opravdu bezpočet, nám zkoušeli prodávat všechno možné – oblečení, bytové dekorace, zajímavé ručně vyráběné kousky i cetky pouťové kvality, někteří nás dokonce zvali k sobě na ,,farmu“. Těch je tu prý bezpočet a přestože je v maroku kanabis striktně zakázáno je tu rozhodně jednodušší sehnat jointa než pulitr vychlazené dvanáctky.
Fes
Další zastávka - město Fes. Město, které s téměř půl druhým milionem lidí rozsetých v medině (centrum plné úzkých uliček) i jeho okolí je druhým největším městem maroka. Najít nocleh u takového města byla opravdu výzva. Nakonec si nás odchytil jakýsi chlapík, kterému končila na dvoře nějaká párty a tak, že jestli chcem můžem na tom dvoře parkovat a spát. Po tom co nás trošku prohnali psi v horách jsme nabídku přijali. Chlapík to vzal tak že nás nejspíš i ohlídá a tak pospal vedle patrola snáma … asi dobrá párty.
Medina - centrum všeho
Jo ta nám ráno dala. Nemít mapu tak tutově ven už nikdy nevýjdeme . Komplikovanější změť uliček plných podobných obchodů bychom těžko hledali jinde. Asi dobře, že jsme nechali město na ráno, v noci tu byl určitě ještě větší šrumec. Města fajn, ale naše hlavní cíle byly o něco níž. Takže po “troše” bloudění startujeme patroly, zdecháme patroly (jak jinak než osvědčeným provázkem), odvzdušňujeme spojku, startujeme patroly a odjíždíme dál na jih.
Oued Moulouya
Odpočinout si od lidí a ruchu měst jsme jeli do kaňonu Oued Moulouya. Během jízdy se opět projevily ony nešťastné brzdy a tentokrát si oprava vyžádala přenocování v horách. Na pomoc nám přišli divocí psi a za kus buřtu od nás v noci odháněli místní strašidla.
Urbex
Inu, kaňon byl hezký, něco jako menší bráška Grand Canyonu, v okolních skalách byste klidně mohli natočit nějaký western. Opuštěné doly, kolem kterých jsme projížděli, měly takovou zvláštní postapo jiskru. Příznivce urbexů by se tu rozhodně vyžil.
Vana
Před odjezdem jsme samosebou sondovali zajímavosti o maroku, kde to jen šlo. Nejpřínosnější byl pak slovenský Overland - festival autonomádov. Dostali jsme tam od party super lidí spoustu tipů. Jedním z nich byly termální prameny poblíž cesty. Ne ale takové normální, spíš takové nomádí. Svou “vanu” si musíte prvně vykopat. Kopali jsme dle rad v místech, kde jsme tušili že by mohly být, ale marně. Po klasické koupačce v řece jsme místní ve “vaně” opravdu našli … no ...co naděláš no, příště budeme moudřejší.
Dyšť
… a řádné! Patrol nám již své umění v zahazování stěračů do škarpy předvedl. O to víc se kapek bojíme. Déšť rychle přešel v bouřku a bouřka v něco, kde člověk mezi kapkami hledal vzduch. Odvod vody ve městech je tu řešen tak, že řešen nijak není (asi chápeme proč) a tak změna silnic v brody nebyla v tomto počasí překvapením. Mají na to ale i svoji dopravní značku takže vlastně proč ne.
Vězení
Další z míst, které nás posunulo ohodně jižněji, byl kráter se zříceninou středověké věznice jménem Gara Medouar. Dříve se tu věznili otroci určení k dalšímu prodeji na sever, chvíli tu byla i vojenská základna. Zbyla pouze jedna zeď, zato pořádná. Teď si místo bere zpět příroda. S auty jsme vyšplhali na skálu, která tvořila okraj onoho kráteru. V podstatě tak 50m vysoký sráz a kolem dokola kamenitá planina do vzdálenosti několika kilometrů, z níž sem tam čněl šutr, hora či skála podobná té naší. Takový malý Mars.
V kráteru ?
Další noc trávíme v kráteru. Tento typ kriminálu nám vyhovoval. Žádný další bychom v Maroku rozhodně zkoušet nechtěli. S tím souvisí jedna zajímavost. Ve srovnání s Kazachstánem se nám vyhnuly problémy s byrokracií, policií, vojáky .... Když už nás pán policista zastavil měli jsme pocit, že to bylo spíš omylem a hned nás poslal dál.
Ve znamení benzínky
Po odjezdu z věznice zjišťujeme, že ji červený patrol vyšlapal jen na zadní náhon. 4x4 pravděpodobně nefunguje už od odjezdu. Hledáme vhodné místo se stínem na opravu. A vono hle! … opuštěná benzínka … co může být lepší? Tým se dělí na skupinku kuchařů, mechaniků “A” (opravující volnoběžky) a “B” (opravující brzdy). Brzdy jsou po zkouškách prohlášeny za “lepší než předtím” a volnoběžky zcela OK. Při odjezdu zjišťujeme další problém a to tekoucí palivové čerpadlo. Tým se dělí na kuchaře a hledače náhradních dílů. Mise byly úspěšné a naši benzinku nakonec opouštíme.
Duny,
Duny, písek… ze startu romantika pak převážně lopatika. Laborování s tlakem v pneumatikách a různé vyprošťovací pokusy nám zabraly celý den. Nakonec se počet zapadnutí za hodinu postupně snižoval a tak naše další plánovaná cesta pomalu začínala vypadat realizovatleně.
Hic
Vedro bylo fest. Zprvu sním každý bojoval po svém. Nakonec jsme zkusili i ohoz místních. No něco na tom je. Oblečení dokáže plně využít potenciál jakéhokoli poryvu větru pro zchlazení. Přichází večer, tankujeme vodu, naftu, čaj a vyrážíme na konec cesty ve většině map.
Karakola
Po probuzení u místní školy vyrážíme na Karakola Saharu. Cesta známá nejen jako častá součást etap na rally dakar. Tu mimochodem krátká verze našeho patrola několikrát vyhrála v různých kategoriích. Po půl dni jízdy vyjíždíme na jeden z okolních kopců abychom se mrkli kudy to bude dále nejschůdnější a děláme chybu … otevíráme kapotu Čerpadlo podstoupilo svévolně pro nás poměrně nepříjemnou úpravu. Nečerpá naftu ke vstřikovačům a dále do spalovacího prostoru. Nově ho čerpá i do prostoru motorového a na přední nápravu.
pryž pryč
Závada, která se projevila uprostřed ničeho, má za následek návrat do nejbližšího většího města, kde je naše oblíbená benzinka. Náhradní gumové těsnění jsme sice vezli ale nebylo patrolu dost dobré, tak ho tlakem nafty sem tam vyplivl ven. Nakonec jsme použitelné těsnění sehnali a připravili se k druhému pokusu.
Druhý pokus
Druhý pokus o přejezd oné Karakola Sahary byl před námi. Projíždíme úsekem, na kterém jsme pohořeli minulý den a pokračujeme dále podél alžírských hranic. Když nám místní tvrdili, že neprojedeme a že tam teče obrovská řeka moc jsme jim nevěřili a označili varování za jeden z častých dobrých obchodních tahů. Vono to ale byla pravda. I nejvhodnější místo pro brodění bylo poměrně nestálé a nikdo taky nevěděl kolik takových brodů bude zarohem.
Řeka
Hledání objízdných tras přes hory by zabralo všechen náš zbývající čas a místní nám poradili, že nejlepší je počkat, až řeka zase vyschne . Vracíme se tedy zase na asfalt a plánujeme náhradní cíle.
Ješčurki
Pro povzbuzení nálady jsme poslední večer v pouštích otevřeli Tatranský čaj. Toho večera se stala věc, která se vám na párty v Česku prostě nepodaří – Jeden šťastlivec v noci zašlápl onoho obávaného žlutého škorpiona o kterém nám často před spaním Honza (týmový jedovatopotvorolog) vyprávěl. Co jsou smrtící afričtí predátoři proti opilým Čechům! Po ránu jsme obhlídli místo lépe a stopy byly úplně všude kolem nás. Byla by spíš náhoda, kdyby někdo nějakého nezašlápl.
Klapka - AKCE !
Další cíl byl jasný, proskákat pohoří Atlas ze strany na stranu. Po cestě se do plánu vešlo i muzeum filmových kulis u Ouarzazate. Je to takový vyhrazený kousek pouště, na kterém stojí hrady, paláce a města, všechno z papundeklu a sem tam se tam natočí nějaký trhák jako Království nebeské, Asterix a Obelix, nebo Americký sniper.
Kulisy
Kulisy jsou rozeseté porůznu v okolí a zajímavější kousky tak chátrají v zapomnění. Netočí se ale jenom tady, po cestě máme i Aït Benhaddou. Starobylé město využité například v seriálu Hry o trůny nebo Gladiátor.
Aït Benhaddou
… milé malé hliněné domečky a mikro uličky stavěné na skále na co nejmenším možném půdorysu. Jako z pohádky. Nicméně turista za turistou hlava na hlavě noha na hlavě a vůbec, radši zase rychle pryč. Pomalu se tak blížíme k těm nejvyšším horám v Maroku.
Stoupáme
Před pár dny mohutně popršelo a některé cesty jsou stržené. Některé jsou s trochou úsilí pořád patrolovatelné, ale bloudění mezi tím co projedeme a co ne je nekonečné. I tak ale nakonec přijíždíme do poslední vesnice pod vrcholem Jebel Toubkal. Tady nakonec po velikém boji v korytu vyschlé řeky uznáváme, že dál to vypatrolit nevypatrolíme a zakládáme tábor.
Base camp
Nad ránem po čtrnácti dnech opouštíme náš Patrolí úl a začínáme stoupat z údolí směrem k vrcholu Jebel Toubkal (4 167 m.n.m) , nejvyšší hoře Vysokého Atlasu, Maroka i celé severní Afriky až po Etiopii. V podvečer jsme se doplazili na chatu do základního tábora ve 3200 m.n.m.
4167 m.n.m.
Povedlo se! Velká část výpravy nakonec onen 4167m vysoký vrchol zdolala. Pro většinu to byl také první vyšší výšlap a je teda pravda že to není jako vylézt na Lysou Horu.
Do Vyškova
Cestou zpět zastavujeme jen v případech nezbytné nouze, až na nocleh na pláži a taky a hlavně výrobní závod Nissan. Právě tady se nemalá část červeného patrola před více než 30ti lety dala dohromady. Pak už polykáme kilometry až do Plzně. Tady jsme konečně polykali zlaté české pivo. Právě tady se jaksi podařilo poškodit sedačkou Kubův prst. Naštěstí jediná návštěva nemocnice za celou cestu proběhla bez problému a tak pokračujeme plnou parou domů do Vyškova ! :)
